Ocelová konstrukce rozhledny na pražském Petříně váží asi 175 tun. Jen ze železa získaného z vyřazených elektrospotřebičů, které u nás lidé za posledních deset let předali k recyklaci, by se takových rozhleden dalo postavit sedm stovek.
Zároveň se takto podařilo „vytěžit“ množství dalších surovin, aniž by se tím dále ztenčilo ubývající nerostné bohatství. Díky stále vyspělejším recyklačním technologiím se totiž daří získat zpět a znovu využít kolem 90 % materiálů, z nichž jsou tyto spotřebiče vyrobeny. Například běžná mikrovlnná trouba je z více než poloviny vyrobena ze železa, přibližně 16 % její hmotnosti tvoří sklo a 12 % plasty.
Co z domácností mizí a v jakém množství, to je dobře vidět zejména posledních deset let, kdy se v České republice staré elektro systematicky sbírá a recykluje. ELEKTROWIN, který je největším českým kolektivním systémem a zajišťuje zhruba polovinu tuzemského sběru a recyklace, se za tu dobu postaral o více než 15 milionů spotřebičů.
Vedle sebe by vytvořily řadu měřící přes 6000 kilometrů, takže by se daly hned dvaapůlkrát vyskládat po obvodu státní hranice České republiky.
Století vytrvalci i jepičí život
Některé spotřebiče, které dnes běžně používáme, se v českých domácnostech začaly zabydlovat už začátkem 20. století. Patří mezi ně třeba lednice, pračky nebo vysavače. Souviselo to s vlnou masového připojování k vznikající elektrické rozvodné síti.
Od té doby jim přibyly nové funkce, změnil se design, základní technologické principy ale zůstaly stejné.
A nedokážeme si bez nich představit každodenní život. Potvrdil to i průzkum, který ELEKTROWIN letos uskutečnil. Více než polovina dotázaných by si vzala lednici dokonce na pustý ostrov – tak je pro ně nepostradatelná. Pětina by ocenila, kdyby jim život Robinsonů zpříjemňovala pračka.
„Jepičí život mají naopak přístroje s paměťovým nosičem,“ nabízí srovnání Lucie Střechová, kurátorka sbírky Technika v domácnosti Národního technického muzea v Praze. Typickým příkladem byl hit devadesátých let, videorekordéry systému VHS.
Některá elektrická zařízení, která jsme ještě nedávno mohli vidět jen v muzejních sbírkách, se podle Lucie Střechové naopak do domácností vracejí. „Jsou to hlavně kuchyňské roboty s bohatým příslušenstvím pro domácí výrobu nejrůznějších pochutin, které se naposledy masově vyráběly ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století,“ říká kurátorka. Některé nesou dokonce stejnou značku. Jejich výrobci se inspirovali ve vlastních firemních muzeích.
Novinka made in EU
I když tedy není většina běžně používaných spotřebičů v českých domácnostech žádnou novinkou, stále ještě poměrně nový je způsob, jak s nimi nakládáme po skončení jejich životnosti. Když totiž našim předkům dosloužila lednice nebo vysavač a skutečně již nešly opravit, zůstávaly dál – jaksi „na památku“. Jejich pořízení totiž představovalo tak velkou investici, že vyhodit je bylo nepředstavitelné. Kam také?
K větší obměně domácích spotřebičů začalo v českých zemích docházet až v šedesátých letech minulého století.
Ucelený systém jejich sběru a recyklace se ale začal rodit teprve na počátku nového tisíciletí, přesněji po roce 2005, tedy právě před deseti lety, kdy se do české legislativy promítla tehdy nová evropská směrnice.
Díky tomu se staré spotřebiče postupně přestaly házet do popelnic, a když se nevešly, vozit na černé skládky. Jinde v Evropě systém fungoval už dřív, pro nás byly vytvořeny základy pouze pro televize, chladničky a zářivky, jinak to byla nová povinnost vyplývající z členství v Evropské unii.
Na rozdíl od některých jiných direktiv má ta odpadová jednoduchou logiku. Vychází z toho, že nejlepší je odpad, který vůbec nevznikne. Většina toho, čeho se zbavujeme, se totiž skutečně dá úspěšně recyklovat a získané suroviny znovu použít.
